Byl jsem na dně...Žebračky
Uplynulo pět dnů od minulé návštěvy propadliny Žebračka, oba máme volno, je státní svátek. Po pár slovech s parťačkou o tom, co budeme dnes dělat, je rozhodnuto. Nasedli jsme do autíčka a po chvíli jízdy jsme tu. Je krásný slunečný den. Nikde ani živáčka. Díky svátku se ani zde nepracuje. Stojím na kraji prudkého svahu do propadliny a před sebou mám tenhle úžasný monument. Parťačka cestou k propadlině ještě kontrolovala místní borůvčí a je tu. Podívala se a povídá: " Jestli se chceš podívat dolů, tak dnes máš poslední šanci. Při tomhle tempu likvidace už žádné příště asi nebude." Trochu překvapivě, trochu váhavě ji poslouchám. Dvě, maximálně tři vteřiny váhám a pak už jen nahlas přemýšlím, jak bych to provedl. Svah je prudký , promoklý od deště minulých dnů, není se čeho chytnout. Náletové dřeviny jsou až níž. Už to mám. Spěchám k autu. V kufru mám konopný provaz, asi tak deset metrů. To by mohlo stačit.
Přivazuji jeden konec na silnější, ze země čouhající, kořen bývalého stromku. Pomalu, pozadu, přidržujíc se provazu sestupuji opatrně svahem dolů. Zemina se mi lepí na kecky a klouže to. Po deseti metrech jsem už na prošlápnuté pěšince od mých předchůdců mezi porostem. Přidržujíc se větviček to docela jde. Zhora mě sleduje parťačka.
Jsem dole na pravé straně propadliny. Pod nohama mám haldičku sutě. Pomalu kráčím po ní ještě o pár metrů níž do středu propadliny, vlastně bývalé těžební komory. Nahoře bylo letní horko. Tady na mně, z obrovské stěny propadliny, dýchá vlhko a chlad. Je tu příjemně na to, že jsem jen v tričku a kraťasech. Rozhlížím se po celé stěně komory. Mám ji nyní na dosah ruky. Hraje různými barvami a patvary.
Tu a tam jsou vidět otvory ze kterých tady visí nějaká prkna, kousek dále zbytek zkrouceného kolejiště, po kterých jezdily důjní vozíky s hlušinou nebo rudou. Ty otvory jsou vlastně vyústění jednotlivých štol.
Vše fotím, možná to budou poslední fotky zde pořízené. Dívám se i nahoru a opatrně ustupuji, abych nebyl pod převisem na kterém jsou tuny hlušiny ,haldy jedné zdejších štol. Nerad bych, aby mi na hlavu přistál byť jeden kámen. Procházím se po celé délce, je to moc fajn. Copak dělá parťačka? Dívám se směrem nahoru k místu , kudy jsem sestupoval. Sleduje mě ostřížím zrakem. Mávám ji. Beru si ještě pár šutrů do kapes na památku a pak pomalu a opatrně kráčím k pěšince vedoucí nahoru.
Už jsem u provazu. Chopím se jej a opět se opatrně štrachám nahoru. S foťákem na krku a kapsami naditými šutry to jde obtížně, ale jde. Musí, přeci tady nezůstanu. Sám se pousměju té myšlence.
Jsem nahoře. Parťačka mě s úsměvem sleduje. " Tak co? Jaké to bylo? " otázala se mě. Jedním dechem jsem si vydechl a řekl jen jedno slovo. " Úžasné." Odvazuji provaz, rozhlédneme se po okolí a jdeme k autu. Ještě se otočím směrem k Žebračce, s myšlenkou na jazyku: " Byl jsem na dně Žebračky!"
Kdo by řekl, že jsem ještě před chvílí byl na tak úžasném místě? Jen kecky na nohou napovídají, že jsem se někde brodil bahnem. Cestou domů jsem po vylíčení prvních dojmů dostal otázku, jestli vím co je za den? Vím to moc dobře, máme výročí svatby a na tenhle den už nikdy nezapomeneme. Byl to moc fajn den. Co se týče návštěv Žebračky asi poslední. "Byli jsme tu za pět minut dvanáct." pronesla tiše parťačka.
Dovětek: Měla pravdu. Po pár dnech se zde již montoval nový bezpečnostní plot.