Hledání Kropenky v Ondřejovicích
Je týden po Mikuláši a venku ani známka po sněhu. Táhne mě to ven vyvětrat si hlavu. Parťačka se na mně podívala a hned poznala, že bych rád ven. Podívala se na mně a připomněla mi jen, že jsou tři pryč a v pět bude už tma jako v pytli. Má pravdu, ale stačilo by třeba jen zajet do Ondřejovic a podívat se, kdepak asi je ta nejmeněí jeskyňka nazývána Kropenkou? Stačilo. Za pár minut sedíme v autě a za dalších deset minut jsme na horním konci Ondřejovic. Auto necháme tady na sjezdu ke stráni. Je tu hezký výhled na hodně širokou stráň, rozdělenou ohradníky na pastviny pro skot. Nahoře nad strání na horizontu jsou menší či větší remízky. Tam někde podle vyprávění kamaráda, by měla být Kropenka. Žádné kravky tu nejsou ,tak si to šírujem nahoru k prvnímu remízku. Tu a tam se vyhýbáme rozpláclému koláči na zemi, ale jinak to jde. První remízka. Divočina stromů, keřů a pichlavého ostružiní. Sem tam nějaký ten balvan. Nic. Jdem po horizontu vlevo k druhému remízku. Hmm, tady je skála. Obhlížíme z každé strany, lezu nahoru, dolů a nic. Ještě popojdem dál. Je tu vysoká skalnatá stěna, tak dvacet metrů. Oběhnu to znovu dokola a nic. Parťačka mezi tím fotí stromy a skály. Nic. Tak jdeme ještě dál po horizontu k dalšímu remízku. Při pohledu dolů na stráň je vidět stádo jak se tiše pase. Slunce se už chystá ulehnout k odpočinku za vzdálenými hvozdy Jeseníků. Procházíme remízek a nic. Opět malá skála uprostřed ,pár stromů okolo. Tak dnes nám štěstí nepřálo, ale ten pobyt na vzduchu je fajn. Počíná se šeřit, nejde už ani fotit. Půjdeme domů. Stačilo. Všude klídek. Parťačka mi ukazuje něco jako polní cestu směrem dolů k vesnici. Jdeme kousek a mně se nechce jít dolů a pak silnicí až na opačný konec vesnice pro auto. Moc se nerozmýšlím a nabírám kurz skrze pastviny na stráni. Pasoucí skot je v klidu a dost daleko. Když projdu jejich rajónem pak už budu mít zcela volnou cestu. Parťačka jde cestou dolů, má červenou bundu a má strach. Když jsem v polovině pastviny zaznělo výstražné zabučení. Parťačka na mně křičí, že to nejsou krávy ale býci, ať běžím zpátky. Mrknu doleva ke stádu. Fakt. Je to stádo býků a v převážné většině pěkně statných. Ten nejmladší si asi chtěl hrát a rozběhl se ke mně. Samozřejmě, že ostatní se dali do pohybu taky. Nestojím. Otáčím se na místě a frčím zpátky. Koutkem oka vidím jak se za mnou řítí dav býků v čele s jedním velkým jako tank! Mám jen jednu myšlenku- doběhnout k ohradníku bez pádu na koláči, kterých tu je bezpočet a doufat, že se všichni zastaví na ohradníku. Ještě jsem tak nikdy dobře neběžel. Styl - o život. Myslím, že olympijský borec Husajn B. by měl co dělat, aby mi stačil. Ohradník podlézám a kus za ním brzdím a dívám se na stádo. Dva metry od ohradníku stádo zastavilo jako by jej někdo přikoval. Asi jim došlo, že mě nedoženou. Co naplat. Pokračuji s parťačkou do vesnice a já pak štráduju po silnici pro auto na horní konec. Auto mě čekalo a já si konečně vydechl. Jedu dolů, cestou nabírám parťačku a po chvíli ticha začínám žertovat. No kropenku jsme nenašli, ale aspoň jsem se trochu proběhl.