Horní Údolí a Heřmanovická stráň
Dnes je opět poměrně hezky, i když už máme začátek listopadu. Na rozdíl od včerejška, kdy jsme měli docela málo času, máme dnes času poměrně více, a tak jsme se rozhodli prozkoumat zajímavá místa v Horním Údolí , která jsem našel v mapách. Po chvíli jedeme do Ondřejovic, tam odbočujeme pod viadukt a hurá nahoru až k Ovčímu vrchu a pak dolů do Dolního Údolí a pak silnicí k autobusové zastávce v Horním Údolí. Jsme zde. Po nočním mrazíku je trochu chladno a větrno, ale my jsme dobře připraveni a můžeme vyrazit. Parťačka bere foťák a já vytahuji mapku. Hned na dohled je malý lom, či malá dobývka nad silnicí do Heřmanovic za posledním stavením. Obcházíme stavení, které zde nedávno vyrostlo na základech staré stodoly, nebo co tady bylo. Majitel má vkus. Pěkně upravil okolí stavení a využil všech prvků, které mu sama příroda zde nabízí. My ale koukáme pod nohy a kupředu k dobývce. Před námi se tyčí šedá skála povrchně porostlá mechy a drobným porostem, tu a tam je vidět stopa žíly bílého křemene. Přemýšlím o tom, zda zde byla těžba rudy na železo, nebo spíš těžba kamene na místní stavby? Přikláním se k druhé variantě. První variantu nemohu vyloučit ani potvrdit.
Pár fotek a jdeme k autu, abychom popojeli kousek dál asi tak dvě stovky metrů. Nestačili jsme se ani rozhlédnout a zastavujeme v mírné zatáčce. Je tu dost místa, a tak nikomu nepřekážíme. Hned za autem je něco jako stará lesní cesta vedoucí na průsek lesa. Jdeme tam a koukáme. Je zde nádherný výhled na Horní údolí, na hezký obnovený kostel a v dálce na nebi je duha. Pár fotek a jdeme do lesa nad silnicí. Někde tady by měla být jáma. Je tu moc hezky, ale jáma nikde. Už nejsou ani houby, tak co naplat, vemem to dolů k silnici. Správné rozhodnutí ve správnou dobu. Po pár metrech vidíme spadlý smrk a pod ním dřevěné zábradlí. Je to typické zábradlí, které prozrazuje přítomnost něčeho co nás zajímá. Čím blíž, tím mám víc větší pocit, že jsem tu už někdy byl. Někdy... Je to asi hodně dávno. Už si nepamatuju při jaké příležitosti to bylo. Opatrně podél zábradlí obcházíme tohle místo. Tady dole je dokonce i cedulka. Horní Údolí - jáma. Super! Našli jsme ji. Chvíli se opět kochám pohledem na zatopenou jámu. Podle papíru se zde těžila železná ruda. Jeden druhého se ptáme, jak je asi jáma hluboká? Těžko říci. Je jasné, že tahle jáma nikdy nevyschne, a tak nebudu mít šanci lézt dolů. No co se dá dělat? Důležité je, že jsme ji našli. Jsme spokojenost sama a to nám den jen začíná. Tak ještě pár fotek a jdeme opět dál.
Ještě bych se rád podíval kousek dál, kde je vlastně ta třetí dědičná štola o které jsem hodně četl. Píšou všude, že je u ostré zatáčky pod cestou. Už jsem se tam pár krát byl podívat, ale nic jsem neviděl. Jedeme tam. Za pár minutek odstavujeme auto u ostré zatáčky. První co nás zaujalo jsou široké kaskády na potoce, či říčce zvané Olešnice. Jen pár kroků zpátky je u silnice velká tabule s popisem III.dědičné štoly. Tak kde je? Vykročil jsem rázně do spleti porostu lopuchů, nejrůznějších rostlin a suchých větví. Kousek dál vnímám malý potůček vody od silnice. Je to asi propustek pod silnicí k odvodu vody z druhé strany. Jdu až k potoku k Olešnici. Hned na druhé straně stoupá svah poměrně strmě nahoru a tu a tam odkrývá kousek skály. Brodím se na druhou stranu. Zaujal mně tady skalní útes šedé až černé barvy protkaný světlým křemenem a pod ním ... Pod ním je díra.
Odhazuji pár suchých větví a svítím si, abych dobře viděl, co jsem našel. Na dně díry je nános zeminy zcela vyrovnaný, tak jak sem někdy za velkého děště byla naplavena. Ptám se sám sebe, je to ona? Neodpovídá to popisu a mapy bývají docela přesné. Budu se muset podívat doma v klidu, co jsem to vlastně našel. III. dědičnou jsem opět nenašel, ale našel jsem něco co není popsáno a fotky budou stát za to. Vracíme se s parťačkou přes potok, porostem na silnici a k autu. Pravdu říct, jsem trochu zklamán, chtělo by to si spravit chuť, teda náladu, něčím co by nás potěšilo.
Jedeme klikatou silnicí směr Heřmanovice. Partačka už tuší, že mám něco za lubem, jen neví co. Vyjíždíme z lesa a jsme na horizontu. Zatáčím vlevo k Příčné hoře. Vlevo mám les a napravo jsou Heřmanovické stráně, pastviny pro stáda hovězího dobytka. Vím, že tudy vede lesní, nebo polní cesta a pak pokračuje po vrstevnici nad stráněmi. Okolo cesty by pak měly být pozůstatky dolování. Chce se mi tam, jen trochu váhám, je tu značka zákazu. Jen prý s povolením lesáků. Snad se pro jednou nic nestane. Jedu pomalinku, je to tu samá díra a kámen. Fabča se snaží. Po chvíli jsme nad stráněmi, odbočujeme doprava a pojedeme po vrstevnici nad stráněmi, pastvinami. Rád bych se zde rozhlédl. Zastavuji a jdeme ven na vzduch. Je to paráda, ten vzduch a krásný výhled.
Pro tuto stranu nemám sebou žádnou mapku,jen tu jedinou, nakoukanou co mám ve své hlavě. Někde tady by měla být stará dobývka. Jdu se podívat nad cestu do lesa. Nic moc, nic konkrétního tu není. Parťačka šla do lesíku pod cestou a volá na mně, že je tu hodně kamení. Má pravdu. Jsou to zbytky nějaké haldičky. Procházím na kraj lesíka a máme před sebou krásný výhled přes celé stráně až dolů do Heřmanovic. Tam dole je stádo krav.. nebo býků? Možná obojí je pravdou. Klidně se pasou a tu a tam je slyšet krátké zabučení. Všiml jsem si, že uprostřed stráně, pastviny je vždy kopec kamení. Určitě je to uměle vytvořeno. Řekl bych, že je to sebrané kamení se stráně a sem vysypáno. Jdu tam. Krávy jsou daleko. Hrdě se postavím na vrcholek hromady. Ten výhled a klid. Dost rozjímání. Je třeba se podívat pod nohy. Hle. Zajímavá směsice šutrů. Dva mě zaujaly. Šedozelankavý placák větší než dlaň a pak kus bíleho křemene s matně šedavými skrvnami. Beru je sebou. Pohledem se loučím s tímto místem a stádem dobytka. To ani netuším, že s dobytkem se ještě jednou v budoucnu setkám a bude to docela vzrušující. Jedeme opět kousek dál směrem k Worvitzu. Opět zastavujeme. Jsme v místech, kde kdysi dávno měl právo těžit jmenovec, Móritz Richter z Vrbna pod Pradědem. Měl tady pod silnicí důlní míry zvané Maria Trost a kousek nad silnicí pak důl zvaný Fanny. Já jdu hledat nad silnici a parťačka pod silnici. U mně tedy nic moc. Nějaký náznak šachtic by tu byl, ale nic kam by se dalo nakouknou. Nu dobře. Jdu za parťačkou dolů. Ovšem tady je to jiné kafe. Haldičky kamení, nebo staré odvaly....a obloukovitý zářez, zřejmě vedoucí ke vstupu do bývalé štoly.
Dnes je to vše pod vrstvou spadaného listí. Nevadí je to tady. Na jaře se sem vydáme na podrobnější hledání. Do té doby musím vše nastudovat. Tak ještě pár fotek a nasedáme do auta a jedeme k hlavní silnici. Po několika stovkách metrů jsme na hlavní silnici u Worvitzu a točíme to na Zlaté Hory a domů. Moc jsme toho nenašli, ale viděli jsme moc zajímavá místa a moc hezké výhledy.