Jezevčí díra, aneb Poštovní 3
Přijel jsem z práce domů. Je horké odpoledne. Ve stínu bytu si dávám kafe s parťačkou a přemýšlím co dál. Trčet u televize se mi nechce. Být na slunku se mi taky nechce. Už vím! Pojedem do lesa zkouknout nějakou díru! Jak jsem myslel, tak jsem svou myšlenku řekl nahlas. Parťačka souhlasí, má jen jednu připomínku, abychom nelezli někam daleko. Poslední dobou ji totiž bolí kolena. Mám jasno. Poštovní 3, neboli Nadpoštovní je jen kousíček lesem od silnice. Berem sebou to nejnutnější. Foťák, pití, naše brejle, lampu a mou novou kombinézu. Vše ostatní je permanentně v kufru auta. Za čtvrt hodinky jsme na místě. Auto parkuju na plácku ve stínu bříz. Opatrně přes hlavní silnici vedoucí od Heřmanovic do Zlatých Hor a už kráčíme vysokou trávou do lesa. Když vidím ten porost, říkám si v duchu, kolik je tu asi klíšťat. Kličkujeme mezi stromy směrem dolů k takové malé díře. Jsme tu již po třetí. Poprvé jsem jen nakoukl. Minule jsem opatrně vlezl dovnitř a pokusil se nafotit vnitřní prostor, abychom jej mohli doma v klidu vyhodnotit o co jde. Na jednu i druhou stranu jsou prostory, vypadá to slibně a docela bezpečně.
Jsme tu u "Jezevčí díry" tak jsem si ji pojmenoval. Oba cítíme jak díra dýchá. Chladný vzduch je v tomto horku příjemný. Vstupní otvor není o moc větší než otvor pro jezevce. Oblékám si kombinézu, září novotou, má dnes premiéru. Na hlavu přilbu s čelovkou, do ruky lampu. Jsem připraven. Jen ještě si ukotvím pracovní provaz, abych se měl čeho přidržet při sestupu a pak výstupu. Není to k vstupnímu otvoru hluboko, tak sotva dva metry, ale strmo a pod nohama to po trávě a jehličí pěkně klouže. Sestupuji do díry k otvoru. Je obložený velkými kameny, takový mini portál. Jde to jen nohama napřed. Jsem půlí těla v otvoru. Odsud se dá lézt nalevo, nebo napravo. Polezu napravo, vypadá to, že je tu více místa. Prosím parťačku, aby mi poslala dolů foťák. Vytahuje provaz a na jeho konci uvazuje "Nordickým??" uzlem brašnu s foťákem a spouští jej dolů. Tak. Mám jej tady. V jedné ruce lampu v druhé ruce foťák, na krku naše brejle. Po zadku, nohama napřed se sesouvám do komory.
Má tak délku přes deset mětrů, širokou tak tři a vysokou jen do jeden a půl metru. Mohu si zde aspoň dřepnout a rozhlídnout. Levá strana je umně založená nepotřebným kamením a nějaký přirozený sesyp ze stropu. Strop drží, ale chytat se čouhajících kamenů radši nebudu. Na pravé straně je vidět podélné vybrání k nějaké žíle. Z okrova jde do žluté a šedé a uprostřed je tmavý proužek něčeho. Něco podobného jsem už viděl v Jeseníku pod Zlatým Chlumem. Tam ta žíla šla, ale horizontálně. Tady vertikálně. Dělám krok ke stěně, ale musím si ještě vyfotit hromádku kostí. Připadá mi, že je to pozůstatek malého srnčete, jen hlava a žebra chybí. Postupuji opatrně dál. Jsem za půlkou. Tady je vlevo, nějaká krátká odbočka směřující někam níž. Pak se sem vrátím. Nyní pokračuji na konec komory. Nahoře je vidět založení a od něj dolů zásyp. Tam dál je asi propad z povrchu. Vše důkladně fotím.
Rozpraskaný strop působí děsivě, ale nikde nic nepadá. Ničeho se radši ani nedotýkám. Vracím se k odbočce. Na levé straně je opět malé založení a dole je cosi tmavého. Moc tomu nevěřím. Musím se podívat co to je. Na první pohled mě napadlo, že to vypadá jako ucpaná díry nějakým tmavým hubertusem. Kontroluju kamení pode mnou. Drží, nesype se, jen mě tu a tam pěkně tlačí do ...svalstva na mém pozadí. Svítím si. Je to dobrý. Je to jen takový tmavý balvan. Tady napravo je to zajímavější. Je tu taková širší puklina směřující někam dolů.
Svítím skrz ní. Je tam štolka. Strkám ruku s foťákem skrz puklinu a fotím. Jo, je to štolka a vypadá zajímavě. Hned naproti je tam vertikální uzounká křemenná žíla. Chvíli váhám zda mám ještě pokračovat, zda nejsem tady dole už dlouho. Nerad bych, aby parťačka měla zbytečné starosti. Ozvat se ji nemohu. Neslyšela by mě. Rozhodnuto. Když už jsem tady, zkusím to. Jedna ruka s lampou, druhá s foťákem a mé tělo soukám puklinou dolů. Jde to docela dobře. Mohu si nyní dřepnout a rozhlédnout. Štolka je pěkně klenutá, ale po třech metrech končí zásypem. Možná pokračovala do nějaké komory, která se již nenávratně propadla. Všímám si náteků. Opět vše důkladně fotím. Tak. Ještě si beru malý šutr na památku a strkám jej do kapsy kombinézy.
Opatrně se soukám zpátky. Musím na chvíli odložit foťák, neb potřebuji aspoň jednu ruku ,abych si pomohl. Ještě dva metry po malém sesuvu a jsem v prvotní podlouhlé komoře. Fotím si ještě některé detaily, které jsem na počátku přehlédl. Fotím si i tu tenkou tmavou žílu něčeho, ohraničenou písčito- jílovitou nažloutlou hmotou. Vypadá to zajímavě. Odlamuji si kousek tmavého středu žíly. Je to tmavé a pevné. Vzorek ukládám do kapsy a pokračuji k podél hromádky kostí k východu. Jsem tu. Vstupní dírou nahoru a vidím usměvavou parťačku, jak trpělivě čeká, až se ukážu. Stojí to za pár fotek. Cvak, cvak. Jedna, dvě a stačí.
Ptá se mě zda polezu ještě na druhou stranu. Dlouho nepřemýšlím. Když už jsme tady. Potřebuji se otočit o stoosmdesát stupňů. Jde to špatně. Je tu fakt málo místa. Hned z kraje fotím zajímavé kukly zdejšího hmyzu, visící od stropu jako malé lampiónky. Otvor do prostoru na druhé straně je menší, je více zasypán sutí. Svítím dovnitř. Moc toho nevidím, jen nějaké staré kousky dřeva a rozbitá tabulka zákazu vstupu, která pravděpodobně byla kdysi na povrchu. Pokračuji osvědčenou metodou průzkumu. Trochu se sesunu do otvoru a strkám foťák jak nejdál to jde. Fotím. Je to komora, kde by se dalo možná i postavit a ztrácí se někde za rohem v pravo. Tak tam dnes nepolezu. Potřebuji delší lano, abych se mohl vytáhnout pak zpátky. Bez něj by to bylo riziko. Hlásím své rozhodnutí parťačce. Tady mě slyší. Balím foťák do pouzdra uvazuji na provaz i s lampou a posílám nahoru. Lezu ven. Jako starý jezevec. Parťačka mě jako vždy fotí. Teda, jak ona sama říká, dokumentuje. Pomáhá mi z kombinézy, odkládám přilbu. S chutí se chopím podané láhve s minerálkou. Božíí. Vydechnu a hned se beru vysvětlovat na povrchu odkud a kam asi vedou komory a jak to tam vypadá. Docela mi to vychází. Jsem spokojen. Máme sbaleno a pomalu kráčíme směrem nahoru ke komínkům Nadpoštovní. Míjíme tenhle krajní ve kterém jsem byl minule. Cestou nás zaujal větší šutr. Hodil by se na zahrádku. Beru jej sebou. Za chvilčku jsme u auta a pak už jen frčíme domů. Po sprše stahuji fotky do počítače. Společně si je prohlížíme a debatujeme. Bylo to opět moc fajn.