Mikulovice - celnice a Kyanit
Je nedělní odpoledne, svítí sluníčko, na obloze vymeteno. Sedáme s parťačkou do auta a frčíme k celnici. Delší dobu mám informaci, že by tam mohl být minerál kyanit. Po pěti minutách jsme na celnici a odstavuji auto na parkovišti za sportovním areálem pana Psotky. Je zde vytvořena stazka pro pěší a cyklisty. Je horko. Bereme si sebou jen vodu a nezbytné kladívko a majzl. Kráčíme stezkou ke státní hranici, tam kde vlak opouští naši republiku a mizí v lesním porostu sousedů. Byl jsem tu už asi třikrát, ale neúspěšně. Prohledával jsem balvany ve svahu a nic. Maximálně tu a tam nějaký vyrůstek křemene a sem tam černý biotit, ale o ten dnes nejde.
Míjíme větší balvan, který uvízl na opěrné zítce. Hodil by se na zahrádku do skalky. Je z pěkně růžového živce s křemenem a přizdobený černým biotitem. Vzorek už mám od minula. Jdeme dál a očima pátrám po svahu. Podle řeči by to mělo být někde tady dole, v dohledu. Ještě pár kroků a zídka končí. Nyní je svah až ke stezce. Zastavujeme se a koukám na menší balvan, než byl ten první. Čouhá svou polovinou ze svahu tak tři metry od nás. Vypadá to na křemen. Je na něm spousta hlíny jak padá ze svahu. Koukal jsem na něj už dřív, ale ničím mě nezaujal.
Vím sice jak kyanit vypadá z obrázků na internetu, ale to jsou ideální obrázky. Jak vypadá volně v přírodě, to jsem ještě nikdy neviděl. Lezu k němu. Pod nohama se mi drolí zem a sjíždím dolů. Přidržuju se bujného porostu. Tak a mám ho před sebou. Kladivem odstraňuji hlínu. Něco se tu rýsuje. Na poměrně hladkém křemeni tu jsou přilíplé nějaké šupiny, ale vše je šedé od hlíny. Chtělo by to vodu . Kousek od stezky je potůček a vypadá, že ještě nevyschl. S parťačkou se dělíme o vodu k pití. S prázdnou petkou jdu k potůčku. Hmmm. Je tu, skrytý v hustém porostu. Trochu problém najít místečko, kde bych nabral vodu. Snad zde. Po chvilce mám petku plnou. Zpátky ke svahu. Mezi tím si parťačka roztlouká šutry okolo. Má štěstí. Roztloukla jeden menší křemen, na kterém je ukázkový kus černého biotitu v lupenech. Hezké, ten si vezmeme domů.
Opět jsem se vyškrábal k balvanu a polil jej vodou. Jásám. Ono, vono, je to asi on, mého srdce šampión. Chce to ještě vodu. Parťačka se nabízí, že pro ni dojde, ale já ji tam nepouštím. Je tam plno divokého trní a ostružiní. Po chvilce jsem s vodou zpátky. Ještě jednou smývám prach a hlínu z balvanu. Sem tam se něco modrá. To musí být on! Kyanit!
Prázdnou petku podávám parťačce a ona mi ochotně podává kladivo a majzl. Buším do něj co to dá. Odpadávají menší kousky. Na plochách odštípnutí je vidět čistý bílý křemen, černý biotit a namodralý kyanit. Úžasné! Mám křeč v nohách jak se tu držím ve svahu abych nespadl dolů. Podávám parťačce odštípnuté kousky. Pokusím se balvan povytáhnout a sesunout jej trochu dolů. Po chvilce povolil a už se sune po svahu níž . Ani jsem nevěděl jak jsem silný. To asi po výborném nedělním obědě. Byly řízky a ty mám rád.
Tak tady se stojí už lépe, jak mě, tak i balvanu. Musím ještě pro vodu. Už to mám naučené. Vyšlapal jsem si cestičku. Polévám balvan a oplachuji poslední zbytky prachu a hlíny. Super! Opět beru do rukou kladivo a najzl. Bum, bum a bum.
Odlomila se celistvá vrstva tvořená kyanitem s trochou biotitu na části křemene. Snáším tento kousek se svahu jako svátost a ukazuji jej parťačce. Mám nesmírnou radost. Můžeme jít domů.
Menší kousky parťačce do baťůžku, kladivo a majzl do ruky. V druhé ruce mám ten úžasný kus s kyanity. Cestou k autu se ten kousek pěkně pronáší, ale je náš.