Plný batoh šutrů...
Je neděle a je hezky. Trochu jsem se obával, že bude pršet, ale je to tak jak má být. Několik dnů jsem si dnešek plánoval, a tak nebudu dlouze přemýšlet kam půjdu. Je to jasné. Zlaté Hory halda pod Poštovní štolou je mým cílem. Hodně jsem četl o nálezech hezkých šutrů s minerály. Hodil jsem se do gala. Tedy, oblékl jsem si své pracovní kalhoty a triko a bundu. Starý batoh, kladivo a pití. Autem jsem na místě za čtvrt hodinky a to se cestou ještě kochám tou jarní zelení. Odstavuji auto bokem silnice a prvními kroky mířím ke starým komínům tady nad Poštovní, či Modrou štolou. Jeden, kousek vedle druhý a opodál třetí komín. Dnes je do nich vidět nějak lépe. Je to asi tím, že porost není ještě tak velký. Komíny jsou dnes hlubší než jindy. Přemýšlím kudy a jak bych se do nich mohl spustit při případné výpravě na jejich dno. Dnes ne. Jsem tu sám a nebral jsem si ani výstroj. Kus dál je čtvrtý komín, nebo propadlina? Je plytký s dírou do strany ,do které by se vešel nejen jezevec , ale i docela slušné prase. Kam asi vede? Obcházím kolem jak mlsný kocour. Vracím se zpět spodní stranou komínů a prodírám se spletí větví. Tu a tam se zachytávám batohem, rukávem a nevím čím ještě. To jsem si vybral cestu! Už jsem opět u prvního komína. Odtud do něj vidím ještě lépe. No nic, příště. Jdu dál lesem plným propadů a děr směrem níž k lesní cestě podél plotu, který ohrazuje překrásný háj mladých břízek. Jsou vysoké a štíhlé a každá druhá je ohnutá k zemi jako luk. Zvláštní. Škoda, že nemám sebou foťák. Loučím se s propadlinami a lesem a jsem na lesní cestě. Tady se zastavuji u ohniště obloženého kameny temně červené barvy. Je vidět, že to zabarvení bylo způsobeno žárem ohně. Vytahuji kladívko a zkouším jeden z nich rozbít. Jde to! Je to kousek šutru s docela slušným zrudněním. Vkládám jej do batohu a jdu dál. Po pár krocích vstupuji obrovskou dírou v oplocence do březové nádhery. Tudy musel projet traktor ! Je krásný sluníčkový den. Lístečky stromů se třepetají jarním vánkem a ten klid. Jsem přímo nad Poštovní štolou. Tady leze ze země nějaká plastová trubka. Kdoví k čemu je? Jdu dolů. Míjím porost, ve kterém již rozeznávám vstupní zářez k Poštovní štole. Maličké zastavení a jdu dál. Bylo by hezké se do štoly někdy podívat. Je však betelně zamčená. Haldička je tu. Sundávám batoh, do ruky beru kladívko a buším do prvního zajímavého šutru. Byl rezavý, ale jeho lomová část je hezky šedá a třpytí se. Beru jej do ruky a chci si jej detailně prohlédnou. Automaticky šátrám po našich brýlích, které jsem měl na šňůrce na krku. Nic!? Kdepak jsou? Nejsou! Je mi jasné, že jsem je v houští u komínů ztratil. Asi nějaká větvička. Ještě, že mám v kapse lupu. Rozbíjím ještě pár kousků, ale moc se mi tu nelíbí. Jdu ještě níž. No jasně! Je to tady. Vidím spoustu již rozbitých šutrů a zajímavých zbytků z nálezů kolegů, co tu byli dříve. Doslova paběrkuji. Dva kroky doleva, tři zpátky. Koukám, hrabu , roztloukám a zkoumám lupou. Mám plné kapsy, musím vše dát do batohu. Motám se sem a tam a kapsy se mi opět plní. Na každém kousku je tu něco zajímavého. Na některých jsou drobné známky alofánu, nebo alumogelu, na jiném je hezký pyrit a jiné se jen tak třpytí. Batoh je po chvíli plný a petka s vodou musela ven. Aspoň se pořádně napiju. Měl bych už asi jít zpátky. Mám toho habakuk. Batoh přes rameno, má aspoň deset kilo, do ruky igelitku , petku a kladívko a kráčím k oplocení, ve kterém je zničeno celé jedno pole. Ještě nakouknu do lesa. Je tu něco jako poměrně velká dobývka označovaná v mapách jako lom. Ještě se musím zastavit. Je tu na zemi placatý šutr hezky zbarvený. Přeci jej tu nenechám! Ověšen jako vánoční stroměček kráčím lesní cestou pomalu rozvážným krokem nahoru k silnici. Mám pocit jak batoh těžkne. Co deset kroků malinká zastávka a dojem, že přibylo kilo navíc. Po sto metrech musím zabočit do lesa ke komínům a pak přímo k silnici. Batoh má už aspoň pětadvacet kilo, uff, už jsem tu. Autíčko je na svém místě, a tak do něj ukádám své nálezy, šutry. Kam já je jen dám? Cestou domů promýšlím další postup. Probrat, omýt, nafotit, prohlédnou. Mám co dělat. Je to paráda.