Štola - Urlichův můstek (Urlichbruche)
Je sobota a oba, já i parťačka, máme volný den. Je sice zima, ale po sněhu ani památky. Dokonce svítí sluníčko. Den jak vymalovaný na výlet do přírody. Netrvalo mi dlouho, abych naplánoval trasu. Máme jasno. Směr Javorná. V téhle zaniklé vesničce jsme už dlouho nebyli. Po chvíli jízdy autem jsme před Ondřejovicemi a už odbočujeme doprava, přes koleje a po rozbité silničce do údolí stejnojmenné říčky Javorné. Jedeme pomalu a rozhlížíme se. Podél silnice tu a tam starý rybník a tu a tam pozůstatky kamenného zdiva zaniklých domů. Po chvíli míjíme malou kapličku a kousek dál velký dům, myslivnu. Pak už jen opět divoká příroda. Našim cílem je na konci tohoto údolí stará štola Urlichbruche. Dojeli jsme do místa, kde se silnice rozvojuje a mění na ryze lesní cestu, sypanou šotolinou. Pomaličku jedeme vlevo. Dnes mám dokonce sebou mapku, takže nebloudíme. Dojeli jsme až k velkému krmelci. Tady je velký plac, kam lesáci stahují dřevo. Zaparkujeme a dál jdeme už po svých. Není to velké stoupání, jde se dobře. Rozhlížíme se po okolí. Les je tu čistý. Větve po těžbě jsou v pravidelných kupkách. Jsme na ostré zatáčce vlevo a tak ještě pro jistotu kontroluji situaci na mapě. Ano, ještě tak pět set metrů a budem tam. Přicházíme do míst, kde na horním svahu napravo se objevuje hodně kamení, balvanů. Mám pocit, že jsme na místě. Měl bych to omrknout tady dole pod silnicí. Deset kroků a už vidím odval a skalnatý převis. Jdu k němu. Je to tady. Hurá! Přede mnou je pořádná díra do skály. Volám parťačku, aby mne opatrně následovala.
Kousek dál v kopci jsou štoly, kde se těžila železná ruda. Jsou šedé, černé. Tahle ta je jiná. Světlý okr a příměsi jiných barev. Uvědomuji si proč. V popisu je uvedeno, že tohle není štola na železnou rudu, ale na zlazo, polymetalické rudy a pyrit. Jaká změna. vstoupil jsem dovnitř. Nemusím se ani moc ohýbat. Míjím nějakou díru vlevo a jdu až k čelbě. Tady dole je to zabarvení až do tmavě rezaté barvy. Odlomuji si kousek a strkám do kapsy. Vracím se ke vchodu, kde na mně čeká parťačka a fotí. Nyní jsem se zastavil u té díry, kterou jsem minul. Dost velký otvor. Lezu tam. Svítím si baterkou. To je jediné co jsme si, krom foťáku, dnes sebou vzali. Je to malá komůrka plná ostrých kamenů - hlušiny. Mezi nimi vidím kus kyčelního kloubu obratel a dvě lopatky. Důkladně ohlodané, zuby predátora a času, kosti zřejmě laně. Nalevo je menší díra někam za roh a hlína je zde nějak podivně vyhlazena. Mám dojem, že tam mělo nějaké zvíře svůj brloh.
Radši se tam nekoukám. Co kdyby náhodou něco vyběhlo, já se lekl. To by nemuselo dobře dopadnout. oukám před sebe. Tady je taky díra směrem dolů. lezu blíž. Je tam malinkatá komůrka zaplněné vodou. Chtělo by to fotit. Parťačka mi ochotně podává foťák a sama nahlíží do komůrky za mnou. Těžko se mi zde pohybuje. Je tu nízko a ty šutry pod nohama, děs. Celou komůrku fotím i tu malou s vodou. Kousek napravop je další komůrka. Musím se hluboce předklánět a být na kolenou abych něco viděl. Cink, cink. Á je to tady. Klíče od domova a auta mi svorně vypadly z kapsy ven. Ještě, že mi nezapadly někam hluboko mezi šutry, nebo do vody.
To by byl konec. Zvedám je a strkám do hluboké kapsy kalhot. Odtud snad už nevypadnou. Opět se předkláním a fotím komůrku s vodou. Krásné. Bolí mě kolena od ostrých hran šutrů, jak na nich klečím. Nejvyšší čas lézt zpátky. Pomalu po čtyrech. Jsem v úvodní díře, tady se mohu narovnat. ještě pár fotek a beru si pár kousků kamenů jako vzorek. Mám nějak plytké kapsy, pár jich podávám parťačce. Rozhlížíme se po lese. Tady musí být v sezóně hub. Podle popisu vím, že tu je evidovaná ještě jedna štola. Pár kroků nahoru a je zde menší díra. plno suchého listí. Opět si klekám. Je to málo, nic nevidím. Tak si lehám na bok a foťák strkám do díry. Cvak, cvak a ještě jednou cvak.
Tak tady není nic. Jen ta malé díra jak kdysi hledali rudnou žílu. Tak to by pro dnešek stačilo. Štolu jsme našli a dokonce si ji prohlídli. Lezeme oba na lesní cestu. Když už jsme tady, rád bych se podíval na skály tyčící se kousek nad cestou. Parťačka souhlasí. Pár kroků po cestě a odbočujeme do bukového lesa. Na zemi je plno suchého listí, bukvic a kamení. Par´tačka spozorovala hezký šutr a tak se snaží kousek vytlouct. Já s foťákem lezu nahoru. Celý ten skalistý útvar obcházím a fotím. Moc pěkné. Jaké velké vrásy.
To jsem ještě neviděl. Nahoře u nejvyšší skály hodně, ale hodně fouká. Pár fotek a lezu dolů. Po chvíli jsem u parťačky. Chlubí se úlovkem. Povedlo se ji odštípnout vzorek šutru. Začíná pěkně foukat i tady pod skálou. Jdeme domů. Deset minut k autu a pak už jen pohodlně a v teple jedeme domů.
Než se nám ohřál pozdní oběd, stáhl jsem fotky do počítače. Po obědě se koukáme. Hezké. Dnešní výlet se nám opět vydařil. Super!