Štoly Emil a Nad Zlatou loučkou
Je sobota dopoledne a mně to táhne ven. Hold, mám absťák, takový jaký znají všichni šutráci. Já osobně nemám absťák na šutry, těch mám ještě doma docela dost, ale na stará důlní díla- štoly. Delší dobu jsem přemýšlel o dvou takových. Štola Emil a štola Nad zlatou loučkou. Hledal jsem je už vloni, ale
nenašel. Asi jsem se tehdy špatně připravil. Nyní mám v ruce mapku staženou z webu, na níž oranžové křížky označují místa, kde by měly být. Padlo rozhodnutí. Pár minut přípravy. Teple se obléknu a pár věcí do batohu včetně foťáku. Hlavně si nezapomenout mapu. Koukal jsem do ní minimálně stokrát a tak ji mám v paměti nahranou, ale přeci jen ... Jedu autem směr Zlaté Hory, odbočuji na Ondřejovice, kde po rozbité silnici od poslední povodně, jedu sotva třicítkou. Zvládl jsem to. Nyní přímo k Hříbku, dolů do Dolního údolí a pak do Horního údolí. Jsem na místě. Kdysi jsem jel autem až na druhou stranu kopce, ale nyní je tu značka zákazu vjezdu, jakou všude dávají lesáci. Když jsem vyjížděl, bylo chladno a trochu svítilo i sluníčko. Nyní se však schovalo za mračna, která neslibují nic pěkného. Zkusím to, nejsem z cukru. Batoh na záda a kráčím do pěkného kopce. Je to makačka. Tu a tam zastavím, abych popadl dech a rozhlížím se okolo. Podél cesty jsou staré stromy, snad stoleté. Po půlhodině jsem na vrcholu u směrníku. Vytahuji mapku, abych se zorientoval. Tady nahoře děsně fouká. Cítím chlad na svých uších. Odbočuji doleva na polní cestu a pak ještě jednou skoro neznatelnou vedoucí do lesa. Jdu správně. V lese je poměrně klidno. Pomalu mírně dolů. Ano, to je ono. V lese nic zajímavého, jen sem tam balvan křemene. Jdu stále dál. Až narazím na potůček přetínající lesní cestu, jsem na místě. Ještě asi sto metrů, je tu! Malý potůček, sotva znatelný. Nyní je třeba sejít pod svah lesní cesty směrem k řece Černé Opavici, tekoucí od Rejvízu k Drakovu. Začínám hledat. Někde tady by měla být štola Emil, na polymetalické rudy. Zjišťuji jak je mapka nepřesná. Štola je o kus dál po proudu řeky.
Teda je tu jen náznak bývalé štoly. Vše je zasypané. Mám radost aspoň z toho, že jsem ji našel. Cvak, cvak! pár fotek na památku.
Bez nich to nejde.
Kousek dál by měla být ještě druhá štola. Jdu kousek dál. Vyplatilo se. Je tu. Mezi vzrostlými stoly kouká kus skály a díra v ní. Odkládám batoh, beru si jen svítilnu a foťák a jdu blíž. Hezké. Je tu! Štola nad Zlatou loučkou.
Mám radost. Dokonce vchod není ničím zatarasený a mohu dovnitř.
Šup a jsem tam. Komůrka tak maximálně tři krá tři metry na výšku něco nad dva metry. Je zde krásně zřetelná křemenná žíla. Rozhlížím se a fotím.
Kladívkem roztluču pár kousků skály, ale nic mně nezaujalo. Dnes šutry ne! Dnes jen štoly! Jsem spokojen. Po chvíli jsem se vyhrabal ven a cítím na sobě náznaky únavy. Malá svačinka přijde vhod a tak si dám něco sladkého a doplním tekutiny. Hodil by se teplý čaj, nebo kafe. Není, jen minerálka. Nepohrdnu a dlouze se
napiju. Tady kousek protéká potůček a tam dál řeka. Někde blízko je tu Zlatá loučka, kde by se údajně dalo narýžovat nějakou zlatinku. Myslel jsem na to už
doma a tak mám sebou i pánev. Zkusím to jen tak. Nikdy jsem to ještě nedělal. Nahrabal jsem trochu usazeniny ze dna , nabral trochu vody a snažím se vymývat zeminu. Nemám to v ruce a tak cákám na všechny strany. Vyhazuji velké šutry, pak menší, ještě menší. Znovu a znovu proplachuji. Na dně mi zbývá jemný píseček a vněm .... Hurá, jak se lesknou!! Lesknou, jenže to nejsou zlatinky, ale kousíčky slídy, nebo bílé křemínky. To nevadí. Stejně je voda studená.
Rýžovat přijdu někdy v létě. Bude teplo a bude tu moc hezky. Už to vidím. Jen si budu muset počkat ještě nějaký ten měsíc, dva. Tak to bych měl. Jsem spokojený. Sbalit, batoh na záda a kráčím zpět. Lesem to jde, ale na kopci tam to fouká a dokonce poprchává se sněhem. Na štěstí to jde z kopce rychleji než na horu. Za chvíli jsem u auta a pak jen frčím domů. Doma se najím a pak stáhnu fotky do počítače a jako vždy se budu kochat svými obrázky. Skvělý den.