Studený Zeif
Je teplé páteční odpoledne a bylo by škoda jej promarnit. Cestou z práce jedu silnicí okolo skal skrytých v hustém porostu lesa a jen tu a tam prosvítá nějaký ten balvan. Tady kousek nad silnicí, v zatáčce, je skryta štola. Byli jsme tu již dřív okouknout terén a pomocí foťáku udělat pár snímků skrz mříž. To bylo tak vše, ale mně je to málo. Při odpolední siestě s parťačkou jsme to probrali a po pár minutách sedáme do auta směr Písečná. Pár kilometrů a jsme na místě. Ještě pár kroků a noříme se do lesa. Je zde znatelný odval hlušiny a úvodní zásek ve svahu vedoucí ke štole. Fajn, jsme tu. Z vrátek do štoly je vidět jen horní část a díra nad nimi. Zbytek je doslova zavát listím ze zdejších buků. Tak jednu fotečku a nyní se oba střídáme v odklízení listí. Jsem v něm skoro po pás. Lopatkou a klackem hrabeme jako by nás platili od úkolu.
Po nějaké době máme hotovo. Ještě že jsme ve stínu lesa. Pěkně jsme se zapotili. Jdu se podívat na vstupní vrátka. Je tu důmyslný zámek opatřený kovovým krytím. Koukám na to a přemýšlím co dál. Klíče nemáme. Odejít s nepořízenou se mi dvakrát nechce. S chmurnými myšlenkami jsem uchopil vrátka a lehce s nimi zalomcoval. Jen tak. Štěstíčko je tu. Vrátka se otevřela. Zřejmě vlivem koroze povolil úchyt se zámkem. No vida! Parťačka mi podává baterku, abych si posvítil dovnitř. Uléhám na břicho na vlhkou zem. Trochu se soukám do malého otvoru a koukám. Jo. To by šlo, jen nohama napřed. Couvám zpátky a parťačka se mě ptá na další postup Otáčím se a už se soukám do díry. Samozřejmě po břiše, to zas budu vypadat! Parˇtačka mi podává baterku a jdu na průzkum. Asi dva metry od vstupu se mohu již normálně postavit. Štola je asi dva metry široká a skoro dva metry vysoká. Kupodivu je tu sucho, teda je tu vlhko, ale nestojí tu voda. Na stěnách je vidět, že ještě nedávno byla plná vody. Usadilo se na nich bahno a kal. Pomalu kráčím vpřed a prohlížím každý kousek štoly. Je to jiné než jsme zvyklí od jinud. Jsou zde vidět mohutné žíly živce- ten se tu kdysi dávno těžil. Zatím jsem nezjistil za jakým účelem. Možná jej drtili na prášek, a pak tavili na polituru keramiky, nebo jej jako prášek používali na pole. Vyčetl jsem, že má přiznivý vliv na růst vegetace. Jsem zrovna v místě, kde na mně ze stěny kouká krásné velké bílé oko živce. Musím si na něj hned sáhnou. Jak je hladké.
Jdu dál. Asi po dvaceti metrech je tu odbočka vlevo. Stejně široká , jen nepatrně nižšší. Pod nohama je spadlý balvan. Kdo ví proč zrovna zde udělali odbočku? Žíla živce tudy nepokračuje.
Jdu dál. Zhruba po šesti metrech štola končí. Na dně je malinkaté jezírko s vodou. Otáčím se a kráčím pomalu zpět. Zaujaly mě nějaké nápisy na stěnách. Zřejmě po našich předchůdcích. Opět jsem u zavaleného vstupu a podávám první informace parťačce. Stojí to za to. Podává mi foťák a jdu celou trasu znovu. Nyní již fotím vše, co mně zaujalo. Nyní mi to už tak dlouho netrvalo. Lezu ven. Na denním světle nyní vidím jak vypadám. Jsem celý od mokré hlíny a bláta. Neva. Střídání. Do štoly se souká parťačka. Podávám ji baterku. Ještě pár slov a už ji nerozumím. Jen tuším ,co asi říká. Je zřejmě uchvácená, tím co vidí, jako já. Po chvilce si žádá foťák. Podávám ji jej a mizí opět ve štole.
Mezi tím se vyhřívám na sluníčku, které tu a tam sem prosvítá korunami stromů a snažím se trochu očistit. Slyším zvuky. Parťačka se blíží. První jde foťák, pak baterka a nakonec parťačka. Je venku a už na mně chrlí své dojmy. Nedivím se. Chvíli debatujeme co jsme uvnitř viděli. Oba jsme si všimli toho velkého živce- oka. Nemám nic na památku a tak se soukám do štoly znovu. Parťačka mi podává kladívku a sekáč. Nyní jdu na jistotu. Posvítím si. Bum, bác a oko je moje. Teda jeho svrchní, asi dvoucentimetrová část. Zbytek pokračuje do hlubin masívu. Cestou jsem si ještě všiml v jedné skulince něčeho růžového. Tak jsem kousek vydloubl. Je to lehoučké a křehké. Jsem u vstupu. Podávám ven nářadí a vzorky, až pak lezu já. Opět jsem zase jak to p..... no co se dá dělat. Vyčistíme, vypereme.
Po krátkém odpočinku a rozjímání zavíráme vrátka a přiložíme ještě pár větví. Opatrně scházíme k silnici. Pod nohama to hezky klouže na spadlém listí a hlavně na všudy přítomných bukvicích.
Jsme u auta. Ještě přezout a frčíme domů. Doma po večeři si dáváme kafíčko a prohlížíme dnešní fotky v počítači. Je to super. Dnešní odpolední výprava se vydařila.